Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hannoverký kůn
vždy s výžehem ve tvaru stylizovaného H, patří k nejpočetnějším a nejznámějším teplokrevníkům v Evropě. Na vzniku plemene měl značný podíl hřebčinec v Celle, založený v roce 1735 na popud Jiřího II, kurfiřta hannoverského a krále anglického(1727-1760) „ ku prospěchu našich poddaných“ . Dnes hřebci z hřebčince v Celle zapouštějí kolem dvanácti tisíc klisen ročně.
PŮVOD
Hannoverský kůň pochází, jak jinak, z Hannoverska v severozápadním Německu a chová se také ve Vestfálsku, kde je hřebčinec Warendorf. Hlavní hřebčinec je však dnes v Celle v Dolním Sasku. Hannoverští koně se také chovají v severní a jižní Americe a v Austrálii. Je to nejznámější německé plemeno teplokrevníka.
TYPICKÉ ZNAKY
Moderní hannoverský kůň měří v kohoutku 160 až 168cm, má výbornou tělesnou stavbu s pozoruhodně korektními chody. Je atletický a pružný, chody jsou prostorné, ploché, takže vysoká akce, která byla typická pro starého hannoverského kočárového koně, vymizela. Totéž se dá říct a jeho vyrovnaném temperamentu. Koně jsou mnohem ušlechtilejší než jejich předchůdci díky pokračujícímu přílivu plnokrevníků. Jsou to prosnulí drezurní koně a výjimečný talent, zajišťující jim uplatněni na mezinárodní úrovni, projevují rovněž jako skokani.
 HLAVA: Hlava je středně velká a poměrně lehká.
KRK: Krk je dlouhý a krásný, je široce nasazen, plec je mohutná, šikmá, kohoutek je výrazný.
HŘBET: Hřbet je středně dlouhý, má zvlášť široká a pevná bedra.
ZÁĎ: Záď je svalnatá, ocas je na zádi dobře nasazena kůň ho nosí vysoko.
NOHY: Fundament je kostnatý, korektní, holeň je kratší. Klouby jsou velké a výrazné, předloktí je silně osvaleno.
KOPYTA: Moderní hannoverán má tvrdá, dobře tvarovaná kopyta. Někdejší chyby v utváření kopyt se pečlivou selekcí podařilo odstranit.






SHAGIA ARAB
Původ: tento kmen arabského koně se začal chovat v Maďarsku a postupně se rozšířil do Čech, Polska, Ruska a na Slovensko.

KVH: Od 150 do 162 cm.

Zbarvení: U kmene Shagya převládají bělouši.

Charakter: Shagya je všestranný, učenlivý a inteligentní kůň.

Exteriér: Shagya se podobá arabskému plnokrevníkovi, ale je v průměru o něco vyšší a robustnější. Stavba a postoj končetin bývá mimochodem korektnější než u arabského plnokrevníka.

Možnost využití: tento kůň se původně začal chovat jako


jezdecký kůň k potřebám kavalerie, ale dnes dokazuje svoji kvalitu také jako kůň kočárový.

Chody: Způsob pohybu tohoto ušlechtilého koně je výjimečný ve všech chodech. Pohybuje se pružně a uvolněně. Navíc je to dobrý skokan.

Zajímavosti: Shagya-arab není čistokrevný arabský plnokrevník. Byl vyšlechtěn za použití domácích maďarských klisen orientálního původu a arabských hřebců. Zakladatelem kmene byl v roce 1836 importovaný arabský hřebec Shagya.






Andaluský kůň

PŮVOD:
Španělsko: Andalusie, provincie Cádiz, Sevilla, Medina Sidonia. Hřebčín: Jerez de la Frontera.
HŮLKOVÁ VÝŠKA:
155 – 161 cm
ZBARVENÍ:
Typické zbarvení je bílé (bělouš)
CHARAKTER:
Je poctivý, hrdý, inteligentní, s ohnivým temperamentem, pracovitý a velmi učenlivý.
EXTERIÉR:


Vypadá velmi elegantně a je to atraktivní kůň. Hlava je delší a často mívá lehký klabonos. Velké oči jsou plné výrazu. Má hustou dlouhou hřívu, malé uči, výrazné osvalení. Kohoutek je nízky a kulatý tak jako záď. Ohon bývá nízko nasazený. Končetiny jsou silné s kratší holení a spěnkou. Žíně ocasu i hřívy jsou hedvábně jemné.
MOŽNOST VYUŽITÍ:
Jezdectví, drezura, parkur, popularita také v cirkusu
CHODY:
Pohyb je velmi vznosný, chody jsou málo prostorné, ale pravidelné s vysokou akcí.
ZAJÍMAVOSTI:

Pravděpodobné je, že předkem andalusana bylo arabské plemeno. Dávný předek andalusana je také sorraia


pony – plemeno, které stále existuje. Od 15. století se chovu andalusana věnovali zejména kartuziánští mniši. U andalusana rozlišujeme dva typy:Původní barokní typ a Kartuziánský typ.






















ACHALTEKINSKÝ KŮN


Achaltekinský kůň je starověké plemeno, vyšlechtěné kočovnými turkmeny zřejmě z tarpanů pouštního typu, neboť si dodnes uchovalo znaky pouštních koňovitých. Přestože se s těmito koňmi již od r. 1000 př. n. l. obchodovalo, vlastní chov zůstal omezen na vybrané části Turkmenie a teprve v novověku se zakládaly chovy i mimo tuto oblast. Chov se zřejmě řídil stejně přísnými pravidly jako chov arabských koní, a proto ruští hippologové považují tohoto koně za plnokrevníka. Patrně právem, původně bylo křížení nepřípustné.
Zprávy o tomto plemeni jsou staré nejméně 3000 let. Achaltekinské koně od kočovníků kupovali v 1. tisíciletí př. n. l. pro vojenské účely Peršané a údajně je sedlala i baktrijská garda Dareiova, která se střetla s Alexandrem Velikým. Údaj je věrohodný, protože starověká Baktrie ležela mezi řekami Oxus (Amu Darjou) a Margos (Murgab), tedy v dnešní Turkmenii. Udivující je jen počet - 30 000 jezdců. Chov v turkménských oázách a na hornatých okrajích pouště byl tak proslulý, že o koně měli zájem i čínští císaři. Zhruba od 2. stol. př. n. l. vídáme na čínských malbách vyobrazené vysoké koně s dlouhým krkem a malou hlavou, táhnoucí luxusní vozíky. Mohli to být docela dobře achaltekinci, získaní obchodem nebo ukořistění. Číňané totiž neváhali uspořádat tažení až do Farghany, aby se zmocnili "nebeských koní". Později se plemeno rozšířilo i do Arábie, Kazachstánu, Dagestánu a zásluhou ruských odborníků až na severní Kavkaz.


Popis a charakteristika

Achaltekinec je pouštní jezdecké plemeno s tenkou kůží bez podkožního tuku a s jemnou srstí, s řídkým hedvábným ohonem a hřívou, a okem ve tvaru mandle. Je prošlechtěné k rychlé jízdě s menší zátěží a pečlivě ošetřované, chráněné před chladem i slunečním úpalem. Mezi místními plemeny má výjimečné postavení, neužívá se k běžné práci a krmí se zvláštní dietou s vysokým obsahem bílkovin a tuku a malou dávkou objemového krmiva. Tradičním krmivem jsou například granule ze sušené vojtěšky, hrudky z ovčího tuku, vajec, ječmene a kvatlamu, nebo smažené těstové placky.



Podle západních požadavků není achaltekinec právě dokonalý. Je to štíhlý, nižší kůň (ideální výška 157 cm, průměr 154 cm, klisna o 2 - 5 cm nižší) s nápadně dlouhým krkem, jemně modelovanou hlavou nesenou vysoko nad kohoutkem, užším hrudníkem (obvod asi 167 cm), delším, měkčím hřbetem s náznakem štěpení zádě, zato s dobře vyvinutým hřbetním svalstvem. Má mimořádně dlouhé bérce a strmou spěnkou. Obvod holení je v průměru 18,9 cm. Kopyto je malé, s nízkými patkami, neobyčejně tvrdé, rohovina je velmi kvalitní. V přírodních podmínkách se neková.
Chod je vydatný, vyrovnaný, předností je mimořádná obratnost a rychlá reakce na terénní překážky. Krokem se achaltekinec pohybuje jen na pastvě. Klus je tvrdý a drobivý, pro jezdce velmi nepříjemný, ale cval je plavný, vyrovnaný, hladký. Mimochod se u tohoto plemene téměř nevyskytuje. Kůň se zdá mnohdy slabě osvalený, ale menší množství svalové hmoty je pro něj výhodou, ulehčuje mu snášení veder a lepší hospodaření s vodou. Ačkoliv postoj končetin nebývá korektní, protože vinou užší hrudi bývají přední nohy sblížené a zadní mají sklon k šavlovitosti, výkonnost tím rozhodně ovlivněna není. Je neobyčejně odolný a vytrvalý, stvořený pro distanční jízdy. Vydrží dlouho bez vody a krmení, snadno snáší vedro. Působivý je nejen hrdý postoj a neobvyklé držení hlavy, ale také srst vyznačující se výrazným kovovým leskem. Achaltekinský bělouš je stříbrný, plavák zlatý, hnědák bronzový či měděný. Vraníci jsou velmi vzácní.



ARABSKÝ PLNOKREVNÍK


Arab se od jiných koní odlišuje stavbou kostry. Má jen 16 párů žeber, 5 bederních a 16 ocasních obratlů. Proto má kratší, jen jemně prohnutý hřbet, rovný kříž a vysoko nesený ocas. Krátká a jemná hlava má prohnutý (štičí) profil, mezi očima vyklenutý. Mimořádnou pohyblivost hlavy zaručuje "mitbach", pozvolné napojování hlavy na hrdlo. Krk je dlouhý, elegantně prohnutý, hříva a ohon jsou hedvábné. Štíhlé, dlouhé suché nohy mají bezvadné klouby, šikmé spěnky bez rousu a pěkně utvářená, zdravá a tvrdá kopyta. Kůže araba je velmi tenká, srst nízká, jemná a hladká. Chřípí je neobyčejně jemné, nozdry otevřené. Výška je povolena od 144 do 152 cm, může být i menší. Závisí totiž na původu, zejména na klimatu oblasti, odkud kůň pochází, a na kvalitě pastvy. Přílišná výška a hrubá stavba je pro araba největší vadou. Arab je výhradně jezdecký kůň, rychlý, vytrvalý, tvrdý, skromný a odolný. Má vynikající chody, zejména plavný, plynulý cval. Také jeho povaha je při ohnivém temperamentu výborná. Je pochopitelné, že se právě arab zasloužil o zlepšení nebo i vznik mnoha sportovních plemenČistokrevní arabi se podle arabské tradice dělí do pěti skupin podle pěti posvátných klisen Muhammadových. Za nejušlechtilejší se považuje typ Kuhaylan. Ač to znamená "černá antilopa", převládající zbarvení je hnědé. Saklaví je typ vynikající krásou a elegancí, vyznačuje se bílou barvou. Méně úhledný, kostnatý Muniqui vyniká rychlostí a vytrvalostí a dospívá nejrychleji z arabů. Většinou jsou to ryzáci. Hamdani jsou nejmohutnější, klidní a mírní vytrvalci. Také příslušníci skupiny Hadban jsou mohutnější, ale jsou velmi rychlíAraby si oblíbil Napoleon. Jeho oblíbencem byl kůň Marengo, na kterém jel i do své poslední bitvy u Waterloo (1815). Napoleon dával přednost běloušům a měl vlastní chov bílých arabů. Velmi se zaslužil o zařazení arabů do národních francouzských chovů. Až do 7. století n. l. se tito ušlechtilí pouštní koně chovali jen v Arábii a v blízkém okolí. Teprve s expanzí islámu se rozšířili do severní Afriky, západní Evropy a do jižní poloviny Asie. Tito kvalitní koně pak ovlivnili většinu ostatních plemen.





Palomino

Už od chvíle, kdy španělští koně vkročili na americkou půdu, existují koně se zvláštním zbarvením zvaným palomino .Tato nádherná, dozlatova zbarvená zvířata s bílou hřívou a bílím ocasem, byla ve 3panělsku nesmírně oblíbena a patřila k miláčkům královny Isabelly Bourbonské.Ta jich měla ve stájích přes sto a jezdit na mohli pouze členové královské rodiny nebo držitelé zvláštního povolení.Zbarvení palomino se někdy také používá jako zbarvení isabela, právě podle španělské královny.Tento typ zbarvení najdeme u celé řady plemen, ale koně palomino chované kdysi na španělském královském dvoře bili považováni za svatební plemeno.V roce 1935zalořil Američan jménem Dick Halliday registr pro chov koní palomino v USA . Prvním zapsaným koněm byl hřebec El Rey de Los Reyes .Pan Holliday věnoval řadu let výzkumu těchto koní a napsal o nich řadu článků. V roce 1936 byl registr převeden na asociaci Palomino Horse Association.4lenem se může se může stát kůň se zbarvením palomino, bez ohledu na plemeno , podmínkou je jen výška mezi 140 a 170

Zbarvení

Ideální barvou je u koní palomino zlatá, jakou nejdeme ne zlatých mincích ,ale samozřejmě existují různé jiné odstíny .Hříva a ocas mají barvu bílou ,stříbrnou či slonovinovou , ale je povoleno až 15 tmavší či zrzavé srsti.Oči bývají černé nebo hnědé a kůže většinou šedá ,černá nebo hnědá

Použití

Je vhodné skoro ke všemu ale nedoporučuji do tahu ale muže ale používá se většinou na western,skoky,klusáci,i drezůra

Temperament

Celkově klidný






FRÍSKÝ KŮŇ

Fríský kůň patří mezi nejstarší plemena koní v Evropě a v průběhu staletí ovlivnil celou řadu jiných plemen, především oldenburga v Německu a britské fellské a daleské poníky. Domovem tohoto krásného plemene je Frísko v severní části Nizozemska. Východní krev, zanesena do Nizozemí během křížových výprav, měla vliv na vývoj fríského koně, stejně jako andaluská za osmileté války, kdy bylo Holandsko okupováno Španěly. Frís, který se takto vyvinul, byl pohyblivý všestranný kůň, vhodný pro práci na poli, ale díky své schopnosti rychlého klusu rovněž do zápřeže a pod sedlo. V průběhu 19. století, kdy se zvýšila poptávka po rychlejších koních do lehké zápřeže, se chovatelé snažili vylepšit již prostorný vysoký klus křížením s klusákem. To vedlo k tomu, že byl fríský kůň zušlechtěn a ztratil svou funkci v

zemědělství. Na počátku 1. světové války se jeho počet drasticky snížil a pokles pokračoval i mezi válkami. Nicméně nedostatek pohonných hmot za 2. světové války vedl k jeho oživení jako zemědělského plemene, neboť farmáři se znovu vrátili jeho funkci tažného koně. Ve druhé polovině 20. století vzrostl zájem o toto plemeno a nyní je oblíbeným kočárovým koněm. Dobře vyvážený frís se vznosným držením těla působí nadmíru atraktivně, když je zapřažené v tradiční fríské dvoukolce na vysokých kolech. Plemeno je proslulé svou mírnou povahou. V dnešních dobách se však fríský kůň používá i na drezúru, kde je díky své eleganci velice dobrý, a i v parkuru, ale jen v nižších stupních obtížnosti

POPIS PLEMENE:

Výška: 152,5 – 162,5 cm

Stavba těla: Poněkud dlouhá hlava s krátkýma ušima a ostražitým výrazem; elegantně klenutý krk s dlouhou vlající hřívou; se silnou skloněnou zádí a poněkud nízko nasazeným hustým ocasem; krátké silné končetiny s kvalitními kostmi a rousy

Zbarvení: Pouze vraníci

ZAJÍMAVOST

Vznešené držení těla Frísů z něj činí ideálního koně pro slavnostní příležitosti. Tito koně byli součástí šestispřeží táhnoucího nizozemský královský kočár při zahajovací ceremonii Světových jezdeckých her v Haagu v roce 1994.






Appaloosa

Appaloosa je americké skvrnité plemeno, které chovali indiáni Nez Percé, vlastním jménem Numipu. Kolem roku 1730 přejali od Šošonů chov koní, zdivočelých potomků stád dovezených španělskými dobyvateli. Numipové původně žili od středního Idaha po západní Oregon, postupně byli bělochy vytlačeni a násilně přestěhováni do rezervací. Hlavní oblastí chovu byla chráněná údolí řek Snake (Hadí), Clearwater a Palouse...


Vysvětlení názvu:

 

Název plemene je odvozen od říčky Palouse, která se vlévá do Hadí řeky u níž žili indiánští chovatelé koní kmene Nez Percé (z franc. Propíchnuté nosy).

 

 

 

Původ a historie:

 

Jako mnoho amerických plemen, je i appaloosa potomkem španělských koní, kteří byli dovezeni do Střední Ameriky a odtud se rozšířili na sever. Indiánští chovatelé pak tyto koně zdokonalili a vytvořili velmi otužilý a všestranný typ koně s výbornou povahou. Appaloosa by pravděpodobně vyhynula jako většina idniánských plemen, ale její skvrnité zbarvení, zděděné po španělských předcích, vzbudilo pozornost několika nadšenců, kteří plemeno zachránili.

Appaloosa byla omezena na poměrně malé území v severochýchodním Oregonu, jihovýchodním Washingtonu a Idahu. Tato oblast je poměrně suchá, drsná a málo schůdná, jen říční údolí poskytují lepší podmínky. Koně se do této oblasti dostali z Mexika, zřejmě prostřednictvím sousedního kmene Šošonů. Šlo jistě o omezený počet zvířat, takže se zde upevnilo přirozené plemeno s charakteristickými znaky, které nemá na světě obdoby. Indiáni kmene Numipu věnovali svým koním mimořádnou pozornost a uplatňovali velmi správné chovatelské zásady. Od roku 1730 cílevědomě šlechtili koně, včetně kastrování hřebců, kteří nesplňovali požadovaný standard a prodej nevyhovujících klisen jiným kmenům. Ačkoliv barvě odznaků koní přikládali podobně jako jiné indiánské kmeny veliký význam, Nez Percéové požadovali především skromné, vytrvalé pracovní koně, kteří by se hodili i pro válečné účely a k lovu. V roce 1806 je o nich zvláštní zmínka ve zprávě z výzkumné cesty Lewise a Clarka k Tichému oceánu; kvalitu koní Nez Percéú náležitě ocenili. Plemeno však bylo téměř vyhlazeno o 70 let později..

Vláda tehdy zabrala indiánskou půdu a indiáni z kmene Nez Percé museli podepsat dohodu přesídlení do rezervací. Zde žili ve špatných podmínkách na nepatrné části svého bývalého území a museli chov koní omezit. Asi 740 členů na dohodu nepřistoupilo a v roce 1877 se pokusilo pod vedením náčelníka Josepha o odvetu. Pokusili se probít do Kanady, kde se chtěli usadit. Po 1900 kilometrech útěku je Vláda tehdy zabrala indiánskou půdu a indiáni z kmene Nez Percé museli podepsat dohodu přesídlení do rezervací. Zde žili ve špatných podmínkách na nepatrné části svého bývalého území a museli chov koní omezit. Asi 740 členů na dohodu nepřistoupilo a v roce 1877 se pokusilo pod vedením náčelníka Josepha o odvetu. Pokusili se probít do Kanady, kde se chtěli usadit. Po 1900 kilometrech útěku je americká armáda na hranicích dostihla, v bitvě porazila a zbytky donutila k návratu do Kansasu, kde zakrátko vymřeli. Appaloosa živořila až do roku 1938, kdy se jí ujali chovatelé z městečka Moscow v sousedství rezervace Nez Percéů. Ustanovili Appaloosa Horse Klub, který se pokusil na základě několika málo potomků koní Nez Percé plemeno vzkřísit. Plemeno se rozmnožilo a stalo se oblíbeným honáckým koněm. Dnes už se chová v USA ve statisícovém množství (registr plemene je třetí největší na světě a eviduje na 400 000 koní) a vyváží se i do jiných částí světa. Chová se i v Evropě, zejména pro reprezentační účely a westernové ježdění. Ve Spojeném království existuje velmi aktivní British Appaloosa Society (přičleněná k Appaloosa Horse Klub). Plemeno je bezděčnou připomínkou faktu, že bezohledná politika vybíjení indiánů kromě kulturních škod připravila lidstvo o mnoho zajímavých přírodních plemen koní i dalších domácích zvířat. americká armáda na hranicích dostihla, v bitvě porazila a zbytky donutila k návratu do Kansasu, kde zakrátko vymřeli. Appaloosa živořila až do roku 1938, kdy se jí ujali chovatelé z městečka Moscow v sousedství rezervace Nez Percéů. Ustanovili Appaloosa Horse Klub, který se pokusil na základě několika málo potomků koní Nez Percé plemeno vzkřísit. Plemeno se rozmnožilo a stalo se oblíbeným honáckým koněm. Dnes už se chová v USA ve statisícovém množství (registr plemene je třetí největší na světě a eviduje na 400 000 koní) a vyváží se i do jiných částí světa. Chová se i v Evropě, zejména pro reprezentační účely a westernové ježdění. Ve Spojeném království existuje velmi aktivní British Appaloosa Society (přičleněná k Appaloosa Horse Klub). Plemeno je bezděčnou připomínkou faktu, že bezohledná politika vybíjení indiánů kromě kulturních škod připravila lidstvo o mnoho zajímavých přírodních plemen koní i dalších domácích zvířat.

Popis a charakteristika:

Moderní appaloosa měří v kohoutku 147 - 150 cm, původní koně byli asi o 5 - 10 cm nižší. Obvod hrudníku je poněkud menší, pod 180 cm, obvod holeně asi 20 cm. Typickým znakem appaloosy je dobře viditelné bělmo kolem celé duhovky, skvrnitá kůže na chřípí a kolem genitálií, pestré zbarvení srsti a černo-bíle svisle pruhovaná kopyta, která jsou údajně mnohem pružnější než jednobarevná. Žíně hřívy a ohonu tvoří obyčejně prameny a jsou jemné a řídké. Jako u nejlepších honáckých koní je i tělo appaloosy kompaktní s dobře klenutými žebry. Délka krku je přiměřená tělu. Kohoutek je výrazný, šikmá plec podmiňuje dlouhý, lehký a pružný krok. Záď je mohutná, především u koní s přikříženou krví amerického honáckého koně. Appaloosa má pět základních typů zbarvení, někdy se jako zvláštní typ udává šesté zbarvení - dešťové kapky (raindrops

). ZBARVENÍ:

dešťové kapky (raindrops) - kůň bílý má po sobě tmavě skvrny protáhlého tvaru, připomínající slzy
jinovatka (frost) - má drobné bílé skvrnky po celém tmavém těle, ale skvrny nejsou pravidelné, nýbrž větvené.
deka (blanket) - je označení pro tmavé zbarvení, kdy kříž a záď jsou buď bílé nebo skvrnité
mramorový (marble) - má rozseté pestré skvrny po celém těle
sněhová vločka (snowflake) - je naopak tmavé zbarvení s bílými kulatými skvrnami po těle, nejhustěji na zádi
leopard (nesprávně tygr, správněji hermelín) - převážně bílý s tmavými vejčitými skvrnami po celém těle

Povaha:

Appaloosa je velmi učenlivý, ovladatelný a skromný kůň. Díky zděděné obratnosti v pohybu neschůdným terénem se velmi snadno učí všemu potřebnému pro ovládání dobytka, pro westernové ježdění, ale i pro skokové soutěže. Tito koně jsou velmi tvrdí, ale pracují s elánem a vůči člověku jsou poddajní a učenliví. Plemeno si uchovalo mnoho přírodních vlastností, například schopnost se skvěle se orientovat v krajině, vyhledávat vodu a také se vypořádat s přirozenými nepřáteli. Appaloosy jsou na pastvině zcela samostatné a nepotřebují valný dohled.

využití a sport:

Původní appaloosy sloužily hlavně k jízdě bez sedla a k nošení břemen. Indiáni většinou nepoužívali uzdu, jen ohlávku a spoléhali spíše na dokonalý výcvik koně. Jejich moderní potomci však pracují jako kovbojští koně, neboť zdědili skvělý cit pro práci s dobytkem. Třebaže jsou poměrně lehcí, dovedou na lase udržet i těžkého býka. Jsou výborní i pro rekreační ježdění a všechny druhy sportovních aktivit, pokud nejde vysloveně o dostihové záležitosti. Jejich vytrvalost a houževnatost se uplatňuje zejména v distančních jízdách. Zvláště oblíbeni jsou u orgánizátorů turistických vyjížděk, protože se v každém terénu pohybují velmi jistě a jsou zcela spolehliví. Je zajímavé, že appaloosy zdaleka nejsou tak lekavé jako jiní koně.

Tato mimořádná popularita má však i svou stinnou stránku. Původní rysy přírodního plemene se stále rychleji stírají. Je velmi těžké udržet ve změněných podmínkách a za změněného pracovního nasazení originalitu plemene. Pochopitelně lze uchovat atraktivní zbarvení (na to se velmi dbá) a existuje snaha zachovat i jemnou a řídkou hřívu a ohon. Avšak s větším zatížením a lepší výživou se ze štíhlých koníků stávají svalovci. Takže vlastně jen velmi málo dnešních amerických appaloos odpovídá typu svých předků. Klub chovatelů appaloos usiluje o uchování originálního rázu, ale komerční zájmy pracují proti němu. A tak jsou často v USA k vidění místo skutečné appaloosy efektně zbarvení honáčtí koně - však se také appaloosy často kříží s quartery a s jinými pracovními koňmi, stejně jako s poníky a jinými plemeny.





Hafling

Historie a původ

  Základem tohoto plemene byli původní malí alpští koníci z jižního Tyrolska a z oblasti kolem Meranu a Bolzana. V okolí Haflingenu v Ötzalských Alpách byl za použití orientálních hřebců, získaných v dobách tureckých válek, a Noriků či snad i freibergerů vyšlechtěn malý kůň s mimořádným smyslem pro práci ve vysokém terénu. Původní těžcí alpští koně již vyhynuli.Moderní haflingové mají v rodokmenu Araba jménem El Bedavi.

Výška

V kohoutku měří 134 až 142 cm, koně znovu křížení s Arabem až 145 cm. Formát je obdélníkový, hřbet dlouhý 137 až 150 cm, obvod hrudi měří měří kolem 172 cm a holení 18 cm.

Zbarvení

 

Zbarvení je vždy ryzé nebo izabelové, typická je velmi hustá, bohatá zvlněná hříva a ohon plavé nebo stříbrné barvy.

Popis

 

Hlava s velkýma očima a malými ušima sice není klasická, ale je velmi úhledná.
Nohy jsou zdravé, korektní, záď silná a kopyta vynikají kvalitou.
Chody jsou volné, krok dlouhý, v horském terénu velmi jistý.

 

Nejlepší hřebčíny označují svůj odchov výžehem ve tvaru protěže a s písmenem H uprostřed. Předkové haflinga zdědili vlastnosti horských tarpanů a uchovali si je jako předpoklad pro práci v horách. Chov na pastvinách upevňuje zdraví koně, takže mají vynikající srdce, plíce a skvělou kondici.

Využití
Původně byli všestranní, sloužili jako soumaři, k jízdě i k lehkému tahu. Uplatňovali se v lesnictví i v armádě. Také císař František Josef I. jezdil v pozdějším věku na haflingské klisně. Dodnes je toto plemeno populární v Rakousku, Německu, ve Švýcarsku a v Itálii. Dováží se i do ČR, ale jeho chov zde se soustřeďuje pouze na malých farmách a rančích.




Anglický plnokrevník

 

Tento nejrychlejší kůň na světě byl záměrně vyšlechtěn v Anglii v 18 stol.. Základem byly domácí klisny, gallowayové a hobby, křížené se španělskými a italskými importy. Tito domácí závodní koně pak byli zušlechtěni orientálními koňmi. Za předky plnokrevníka se považují tři hřebci. První byl pravý arab z Nadžu v Arábii jménem Darley Arabian. Byl zakoupen v Aleppu v Sírii a do Anglie byl dovezen r. 1705. Tento hnědák se narodil v r. 1702 a stal se zakladatelem linie Eclipse. Byerley Turk, vraník neznámého původu, byl získán jako kořist od Turků údajně r. 1683. Narodil se patrně r. 1680 a do Anglie se dostal r. 1689. Do chovu byl zařazen o rok později a stal se zakladatelem linie Herold. Godolphin Barb, hnědák narozený v Tunisku r. 1724, se do Evropy dostal jako dar pro francouzského krále Ludvíka XV. Dojem neudělal a po všelijakých trampotách byl kolem r, 1730 odvezen do Anglie, kde se stal předkem linie Matchen.

 

Anglický plnokrevník je vysoký, štíhlý kůň s dlouhým krkem. Také nohy má dlouhé, hlavně horní partii zadních noh až po hlezení kloub. Výška se pohybuje od 165 do 175 cm, obvod hrudi od 180 do 195 cm, holeň od 19,8 do 21 cm. Hmotnost bývá 500-600 kg. Rozměry u tohoto plemene nejsou závazné, záleží na účelu, hackové bývají třeba jen 143 cm vysocí, sprinteři měří kolem 160 cm, hunteři naopak přes 170 cm. Jsou to vraníci, hnědáci, ryzáci i bělouši. Od arabů se liší rovným profilem, výrazným kohoutkem, dlouhým, ale silným hřbetem, nápadně dlouhou šikmou lopatkou a níže nasazeným ocasem. Chod je nízký, úsporný a dlouhý. Plnokrevník je sportovní a dostihový kůň, náročný na péči.



 

Eclipse Nejslavnější z plnokrevníků, nikdy neporažený Eclipse, žil v Anglii v 18. století a stal se zakladatelem významné linie plnokrevníků, z níž pocházejí více než tři stovky šampionů. Jeho potomci se významně podíleli i na vzniku mnoha cenných plemen, mimo jiné i polokrevníků Furioso a řady dalších. Byl to kůň tak slavný, že se zachovalo několik jeho portrétů
















Americký pony

 

Americký pony se poprvé objevil v roce 1954 ve státě Iowa.Jeden z chovatelů Shetlandských poníků, Leslie Boomhower, měl souseda, který choval plemeno appaloosa .Choovatelé se teda domluvili a zkřížili hřebce shetlandského ponyho s klisnou plemene appaloosa .Naridil se hřebeček bílé barvy s černými skvrnami.Vypadal. jako by na bej někdo vystříkl kbelík s černou barvou.Leslie se do koně okamžitě zamiloval, také proto, že jedna se skvrn vypadala jako černý otisk ruky.Koně tedy pojmenoval Black Hand a začal vážně uvažovat o založení nového plemene poníků.Podařilo se mu přesvědčit Několik dalších chovatelů, takže svůj sen mohl uskutečnit .měl to být poník hlavně pro děti a mládež, ale současně hezký, rychlí a také dostatečně vytrvalý.Mel mít hlavu po Araba,silné tělo quartera a barvu appaloosy.Než vznikla konečná verze, museli chovatelé zkřížit celou řadu koní a poníků.Obliba amerických poníků stále roste , přičemž v roce 1995 jich bylo zapsáno přez 45 tisíc


 

Popis

 

Americký pony má elegantní hlavu arabských koní výrazné oči a noblesní uši.Jedná se o silného ,rychlého poníka a velkou výdrží.Vypadá sice jako menší kůň než typický pony.Tak jako lidé, má americký pony kolem oční duhovky bělmo

 


Využití

 

Velice vhodný pro jakýkoliv typ ježdění .Pony je dost rychlí a silný i na skákání či zápřeh.Navíc se svou trpělivostí a inteligencí hodí na drezúru a výcvik

 

 

Zbarvení


Většina amerických poníku je zbarvena jako plemeno appaloosa , takže mají obvykle bílou barvu na bedrech a zádi a tmavé oválné skvrny.Vzory se však značně liší.Někdy má poník po celém těle skvrny ,jindy je tečkovaný.Takže je možná varianta s bílými skvrnami na tmavém podkladu.Kopyta jsou černobíle pruhovaná.Najdeme také grošáky, ale zbarvení pain a pinto povoleny nejsou:

 


Výška

Od 112 do 132cm










AMERICKÝ KLUSÁK

PŮVOD:
USA
HŮLKOVÁ VÝŠKA:
150 – 160 cm
ZBARVENÍ:
Všechny jednotlivé typy: ryzáci, plaváci, vraníci, hnědáci
CHARAKTER:
Má výborný sportovní temperament a je velmi rychlý
EXTERIÉR:
Souladně stavěný kůň. Většinou to bývá menší svalnatý kůň s nepříliš dlouhými předními končetinami, delšími zadními končetinami, pravidelnými kopyty a s ušlechtilou hlavou a výraznýma ušima. Má mohutné plecem pevná ramena a silnou záď.
MOŽNOST VYUŽITÍ:
klusácké dostihy, jezdectví, zápřah
CHODY:


Nejdůležitějším chodem je dostihový klus. Tento chod se vyznačuje dlouhou fází vznostu. Krok není příliš prostorný a cval působí poněkud těžkopádně.
ZAJÍMAVOSTI:
Má obrovský klusový potenciál a patří mezi nejrychlejší plemena na světě.

 

DOSTIHOVÝ KLUS,


dlouhá fáze vznosu, krok není příliš prostorný a cval působí těžkopádně

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Je to na hovno

( Blbka Obecná, 15. 6. 2016 11:15)

Nemůžu se v tom vyznat. Je to jako na... Radši už nedělej další web. Díky :DD

písmo

(písmo, 15. 9. 2012 10:35)

změna barevnostiii písmen by byla určitě na místě

promiň ale..

(Darlos, 22. 11. 2009 9:33)

Promiň ale změň si barvu písmen já to skoro nemůžu přečíst díky

Ahojík - pomoz mi prosím

(Angell, 9. 2. 2009 14:19)

Ahojík napiš mi prosím tě na e-mail AngelikaCupalova@seznam.cz jaké plemeno má 134-144cm
lámu si s tím hlavu mám to jako hádanku do 11.února
prosím pomoz

Chyba

(Sisa, 29. 12. 2007 12:58)

Shagya arab
je Y nie i